„Jmenuji se Kateřina a jsem máma.“

Takhle stereotypně bych se nejspíš představila na skupinové terapii sdílením (kterou mimochodem doporučuji ještě před návštěvou fyzioterapie).

Dovolte mi, abych vás teď považovala za svou skupinu a podělila se o náš příběh. O příběh související s bolestmi mých dětí. Je to problém, který mě stojí spoustu času a často se mi o něm zdá.

Mám dvě skvělé, zdravé, téměř pubertální děti (dceru a syna). A k tomu jednoho veselého tříleťáka.

Dceru před časem začaly bolet nohy a hlava, přičemž se z toho vyklubaly dlouhodobé trable. Stejné potíže brzy řešil i starší syn, jen si k tomu „přibral“ ještě svalové křeče, vpadlé kotníky a komplikace s hrudníkem. Zkrátka jedna zdravotní překážka za druhou. Náhoda? Bohužel ne.

Dnes už vím, že kdybych před lety měla stejné znalosti jako dnes, mohli jsme u dětí těmto obtížím předejít. Nejmladšího syna naštěstí nic nebolí – i proto, že jsme včas začali řešit podporu jeho psychomotorického vývoje. 

Co je nejtěžší na problému s dětskými bolestmi? Přiznat si, co jste jako rodiče podělali. Když si to připustíte, stačí už jen najít správný způsob, jak své potomky vést vstříc zodpovědné dospělosti a k péči o své tělo.

Není to pro nás snadná cesta, ne vždy se dětem chce. Já jsem si díky tomu všemu ale uvědomila, jak důležitá je prevence. A doufám, že tím předám dětem i poznatek, že je důležité se o své tělo starat.

Mým velkým uvědoměním je nejen potřeba cvičit každý den jednotlivé cviky, ale hlavně to, jak důležité je děti důsledně vést k jejich správnému provedení. Díky větším pohybovým problémům u Daníka jsem se víc zaměřila na jeho cvičení. Míša cvičila taky každý den, ale tolik jsem na ni nedohlížela. Při následném svalovém testu jsme zjistili, že u Daníka došlo k většímu zlepšení než u Míši, i když obě děti cvičily stejně.

Proto je pro mě tak důležité, že při konzultaci děti vyšetří a nastaví cviky, ale mně jako rodiči jsou předávány informace, jak správně a kvalitně s dětmi cvičit nebo si dokonce vyzkoušet cvičení i na sobě.

Přiznávám, že i po desetileté cestě rodičovstvím mám pořád více otázek než odpovědí. Ale zdá se mi, že jsem našla řešení aspoň několika zásadních záludností. Třeba mi došlo, že jedním z klíčů k úspěchu je zodpovědnost.

Když člověk převezme zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou, pak taky jako rodič malého děťátka snáze převezme zodpovědnost za jeho vývoj a prospívání. A pak – a to považuji za nejdůležitější – začne děťátku včas a postupně předávat zodpovědnost samo za sebe a jeho život.

Zodpovědnost má hodně společného i s pravidelným cvičením. 

Ze začátku to bylo opravdu náročné. Musela jsem pevně trvat na několika sadách cvičení denně (abych pak zjistila, že funkčnější je trochu povolit.) 

Tisíckrát jsem připomínala, že při psaní a tvoření mají být vlasy z obličeje a batoh se nosí na obou ramenech, i když „je to trapný.“ 

Debaty „proč zrovna já“ a „proč zrovna teď“ byly na denním pořádku a někdy jsme se nedobrali rozumného konce. 

Postupem času si děti cvičení tak nějak začlenily do života. Připomínání se omezilo na jednotky týdně. A když slyším: „Mami, mě už vůbec nejde sedět nakřivo!“, mám obrovskou radost. 

Než mě z radostného obláčku sestřelí nějaká novinka. Naposledy třeba naprosté vyčerpání a přetrénování desetiletého hokejisty. Ale o tom třeba zase příště.

Katka